Prváci z Gymnázia Ústí nad Orlicí se adaptovali

Ve středu 14. září 2016 jsme se plni očekávání shromáždili u tělocvičny spadající pod „ústav“, též zvaný Gymnázium Ústí nad Orlicí. Po příchodu posledního člena výpravy pana třídního Růžičky jsme dostali první pokyny. A v ten moment začala pro některé z nás noční můra. Hned vám to objasním. Ještě před odjezdem dobrodružného autobusu nám bylo dost zřetelně oznámeno, jak mezi sebou musíme, až do odvolání, komunikovat. Nesměli jsme používat samohlásky. (Např. To je dnes hezky. = T j dns hzk.) Osobně si myslím, že i pro samotné pedagogy to nebylo nic lehkého. To ale nebylo vše. Určili nám spolusedícího, o kterém jsme měli touto záhadnou mluvou zjistit zajímavosti. Musím přiznat, že ne všichni komunikovali, jak měli, ale pan Růžička měl uši všude a hned nás opravoval.

Autobus nás vysadil na parkovišti u tvrze Hanička. Zavazadla, kromě batůžku, jsme z autobusu přesunuli do auta a čekali na další instrukce. Netrvalo dlouho a vypravili jsme se na túru. Vzhledem k tomu, že jsme nešli stejně rychle, nebyl náš peloton nejkratší. Při cestě jsme hráli hry, které nás zajisté pomohly stmelit. Třeba hra důvěry. Postavili jsme naproti sobě 2 řady a spojili jsme ruce se spolužákem. Vždy jeden z nás se musel co nejrychleji rozběhnout a naším úkolem bylo ruce zvednout. Ne každý věřil svým spolužákům, a tak sem tam někdo přibrzdil či nastavil před sebe ruce. Za každou hru jsme dostávali body, které si musel každý pamatovat. Cesta na ubytování (Karosa, Říčky v Orl. horách) trvala poměrně dlouho, ale všichni jsme došli ve zdraví. Chvíli jsme hráli na hřišti hry a pak už nás čekalo jen ubytování, představování se a večerní zábava (někteří si přivezli hudební nástroje, a tak jsme si mohli společně zazpívat).

Hned ráno jsme zjistili, nač byly ty body. Vždy jeden člověk z pokoje, který měl nejnižší počet bodů, byl na jídlo značně indisponován (zavázali mu oči či ruce za zády), a tak tomu bylo pokaždé, když jsme zasedli k jídelnímu stolu. Po snídani jsme vyrazili na další výlet. Tentokrát jsme šli do ski areálu v Říčkách. Opět jsme hráli hry, za které jsme dostávali drahocenné body. Cestou jsme také potkali třídu z Gymnázia Letohrad, která se zřejmě pokoušela také stmelit. Po návratu jsme se naobědvali a užívali odpoledního klidu, který každý trávil trochu jinak. Někteří na trampolíně či připojeni na WIFI, ale komunikovat jsme nepřestávali, naopak jsme prohlubovali přátelství. Odpoledne jsme začali s vymýšlením představení na 17. listopad (Den studenstva). Mnozí z nás měli opravdu výtečné nápady. Potom jsme šli ven a hráli míčové hry. Připojilo se k nám i gymnázium z Letohradu, a tak jsme mohli porovnat síly. Fotbal, přehazovanou i volejbal jsme vyhráli, tudíž máme být na co hrdí. K večeru jsme pokračovali v tvorbě představení. Večerní zábava byla ve formě hraní stolních her. Já osobně jsem vyzkoušela piškvorky s panem učitelem, ale snaha byla marná, neboť nebyla šance zvítězit.

Pátek, poslední den. Hned ráno po brzké snídani jsme dostali balíčky s jídlem (jablíčko, řízek a sušenku). Museli jsme si sbalit věci a připravit se na poslední pochod. Zavazadla jsme opět naskládali do auta, které nám je odvezlo na předem domluvené místo. Před odchodem jsme se ještě vyfotili na památku a vyrazili na cestu. Do Rokytnice je cesta dlouhá, alespoň jsme měli hodně času si popovídat. Když jsme došli do onoho města, měli jsme ještě 2 hodiny do příjezdu vlaku, a tak jsme se vydali do Sýpky – muzea. Právě tam byla Expozice „Přírodou za řemesly Orlických hor“. Dostali jsme pracovní listy, které jsme doplňovali především ve skupinkách. Nakonec jsme se vydali na vlakové nádraží a tam počkali do příjezdu jak auta s našimi zavazadly, tak vlaku, který nás odveze domů. Po cestě domů sem tam někdo vystoupil, tedy jsme na vlakové nádraží v Ústí nad Orlicí dorazili značně oslabeni.

Chtěla bych poděkovat panu třídnímu Růžičkovi, paní učitelce Motlové a v neposlední řadě paní učitelce Peškové. Byl to suprový adaptační kurz, na který budeme ještě dlouho a v dobrém vzpomínat. Věřím, že jsme se všichni dostatečně adaptovali a přežijeme ty následující 3 roky ve zdraví.

Iva Kubíčková