Starosta Petr Řezníček: „Otázkou zůstává, jak nadšení dětí po akci TECHNOhrátek ohodnotí jejich rodiče!“

Mgr. Petr Řezníček je nejen starostou Chrudimi, ale také předsedou výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost Zastupitelstva Pardubického kraje. Jako častý host na akcích TECHNOhrátek i bývalý pedagog zná dobře obsah i poslání tohoto projektu, což prokázal také v následujícím rozhovoru.

Je podle vás důležitá podpora technických a odborných profesí? Často zaznívají také názory, že je to zbytečné, protože za 15-20 let už mnoho z nich nebude člověk potřebovat.

Česká republika je svým hospodářstvím navenek historicky spojena s průmyslovými obory, a tudíž s technickým a odborným vzděláním pracovníků. Pro řadu odvětví, které se bez patřičné odborné přípravy neobejdou, je s tím třeba i do budoucna počítat, pokud chceme v evropském měřítku obstát. Může dojít určitě k různým změnám v detailu znalostí budoucích absolventů škol, ale v základu se to asi příliš nezmění. Dojde určitě ke změnám technologií, které si vyžádají schopnost absolventů na tyto změny zareagovat na základě kvalitní odborné přípravy.

Jak vnímáte v této souvislosti přínos projektu TECHNOhrátky, do něhož se už zapojilo 5 406 dětí z 91 základních škol?

TECHNOhrátky bezesporu splňují jedno důležité hledisko – v praktickém prostředí odborných škol ukázat žákům to, co všechno střední škola může nabídnout pro profesní přípravu, a jak je vybavená z hlediska moderních technologií. Určitě je tento projekt přínosný i pro výchovné poradce, kteří potom mohou kvalifikovaně školu představit i rodičům, když s nimi diskutují o možnostech dalšího studia jejich dětí.

Ze všech starostů býváte nejčastějším hostem na akcích TECHNOhrátek – jak se na nich cítíte a co vás nejvíc zaujalo?

To, že jsem jedním ze starostů, který je nejčastěji účastníkem v tomto projektu, je přece samozřejmé. V Chrudimi je nejvíce střeních škol, které se do TECHNOhrátek zapojily. No, a z titulu starosty i předsedy výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost Zastupitelstva Pardubického kraje je odpověď tedy dopředu jasná. Co mne zaujalo, se nedá jednoznačně říci. Zda sladkosti SOŠ a SOU obchodu a služeb, nebo moderní CNC stroje ve Střední průmyslové škole či simulátor ručního dojení na Střední škole zemědělské a VOŠ. V každém případě to však byla maximální snaha jednotlivých škol ukázat žákům školu co možná nejzajímavějším způsobem.

TECHNOhrátky se snaží být akční a soutěživé – je právě tohle cesta, jak dětem přiblížit řemesla, nebo je třeba ještě další součinnosti?

Myslím, že moje odpověď se částečné skrývá v té předešlé. Tato cesta je nenásilná, víceméně zábavná, takže děti nemá šanci odradit. Naopak. Otázkou však zůstává, jak nadšení dětí po takové akci ohodnotí rodiče, kterým mnohdy chybí úplná znalost o škole či o profesi, kterou by mohlo jejich dítě po ukončení středoškolských studií vykonávat. Stále v nich asi bude přetrvávat představa o „vhodnějších“ oborech pro jejich děti, které ale ne vždy mohou najít kvalitní uplatnění na trhu práce.